Čajové zahrady

Čajová zahrada je typem japonské zahrady a obvykle její součástí. Odděluje vnější svět od vnitřního světa čajovny, místa soustředění, klidu a harmonie. Čajová zahrada se staví proto, aby převedla teoretické principy zen budhismu do praktického života a zdůraznila je. Velký čajový mistr Sen no Riryu (1522-1591) ukotvil principy čajového obřadu a umístil ho do samostatného pavilonku v zahradě. Důvodem byla cesta, kterou musel host pozvaný na čaj urazit, než se zúčastnil čajového obřadu. Hlavním rysem čajové zahrady je proto pěšinka, často z nášlapných kamenů. Jedinou ozdobou po cestě jsou staré lucerny, které přináší světlo a mechem obrostlá kamenná nádrž. Podél cesty také mohou být v malebných zákoutích rozmístěné prosté lavičky, na kterých je radost spočinout byť jen okem.

Host směřující do čajovny měl symbolicky urazit vzdálenou cestu přes údolí a hory. Tomu odpovídá i volba rostlin v různých odstínech zeleně, která vyjadřuje estetiku zen budhismu. Tak jako je principem suché zahrady meditace, tak je účelem čajové zahrady cesta, která návštěvníka odvede od světského života a izoluje ho v místě určenému k čajovému obřadu.

Formální japonské zahrady se dělí na tři pásma: vnější, střední a vnitřní – tzv. čajovou zahradu, v níž je umístěna čajovna. Hosté, kteří zahradou prochází, jsou každým krokem oddělováni od každodenního shonu a cestou míjí živé principy budhismu. Jednoduchost a přirozenost, která je obklopuje, uklidňuje mysl a pomáhá soustředění při čajovém obřadu. Ten nemá pouze estetický význam, v první řadě jde o duchovní rituál, který zapojuje celého člověka, tedy i jeho smysly.

Japonské zahrady

Japonské zahrady jsou miniaturní světy: idealizované krajiny, navržené pro estetické potěšení a rozjímání. Proto mají abstraktní formu i styl. Ať už jde o japonské skalky, zenové zahrady nebo čajová zákoutí … japonským zahradám je vlastní klid a harmonie.

Japonské zahrady vznikaly pod vlivem čínských malebných zahrad, ale postupně si rozvinuly vlastní japonskou estetiku s kořeny v ostrovní kultuře. Koncem 16. století, v období válek, které definitivně ukončily japonský středověk, došlo k vývoji čajového obřadu, což se vizuálně odrazilo v čajových zahradách: zákoutích rafinovaného klidu.

Principem čajové zahrady je bod, odkud lze celou scenérii nerušeně pozorovat a co nejlépe si vychutnat nabízená zákoutí. Tímto místem je čajovna – malý a prostý domek s jedinou povolenou ozdobou, kterým je svitek s nápisem a větev stromu. Nic nesmí narušit nabízenou harmonii a pohled na tu nejkrásnější ozdobu - výhled do zahrady, koncipované v různých tónech zeleně, kterou na jaře naruší pouze růžově kvetoucí třešeň. Jiné barvy by podle tradice rušily pozornost návštěvníka. 

Čajové zahrady jsou neopakovatelnou kombinací volnosti a disciplíny. Jejich design je krásnou formou živého umění, zdokonalovanou více než 1000 let. Vyvinuly se do různých stylů a slouží odlišným účelům.

Řád, který v zahradách panuje, limituje divokost a nevyzpytatelnost přírody. Tento jemný, ale stálý vliv uvolňuje napětí a dává duši klid. Velmi přísné postupy vzniku čajových zahrad dávají člověku pocítit, jak důležité je v životě sebeovládání a kázeň. Když se host po cestě do čajového pavilonku setká s ukázněnou sílou borovice, jejíž větve se podřizují péči zahradníků, míjí praktickou lekci pokorně přijímat společenský řád a formu a získává tak podle tradice odvahu ke kázni a prostotě.