Evropský čajový porcelán – I. díl

Poprvé se Evropa seznámila s popisem výroby porcelánu v Miliónu od Marka Pola vydaném na konci 13. století. I dnešní turisté mohou v katedrále sv. Marka v Benátkách spatřit porcelánovou lahev, kterou přivezl Polo ze své výpravy.

Za vlády dynastie Tchang (618-907) byl porcelán vyvážen z Číny po zemi Hedvábnou stezkou. V té době byl módním čínským tvarem široký styl bílých misek s barevnými příměsemi přidávanými při výrobě do porcelánu. Už z tohoto popisu je zřejmé, že když se porcelánové nádobí dostalo do středověké Evropy, zapůsobilo přímo bombasticky. Vzácnost porcelánu v té době je z pohledu současníka nepopsatelná. Přesto se některým evropským vládcům podařilo založit budoucí slavné sbírky. Například Lorenzo Medicejský vládnoucí Florencii v letech 1469-1492 po sobě zanechal nádhernou kolekci. Odstartoval tím sběratelskou vášeň mezi nejbohatší italskou šlechtou. Přísun porcelánového zboží již v této době nebyl odkázán pouze na výjimečné kousky dovezené po Hedvábné stezce. Portugalským námořníkům se podařilo navázat s Čínou obchodní vazby a tak se porcelán do italských sbírek té doby dostával z Portugalska.

Vzácnost této komodity poměrně rychle našla snahu vyrobit vlastní evropskou variantu. Ze 16. století se nám dochovalo několik pokusů napodobit I-sing, tj. modrobílý porcelán dynastie Ming (1368-1644), která se pyšní vynálezem čajové konvice a hladkých šálků bez oušek. V Evropě té doby vládla kamenina, proto výrobci sáhli po tomto materiálu v kombinaci s tenkou glazurou (a to buď majolikou nebo fajánsí) a neprůhledným sklem. Kromě estetických rozdílů, které není možné komentovat - v porovnání s nedostižnou dokonalostí výrobků čajového porcelánu dynastie Ming – se tyto evropské produkty neujaly kvůli nízké odolnosti materiálů. Tvrdost porcelánu zůstávala Evropě zatím nedostupná.
 

Rozšíření čaje si žádá porcelán!

V 17. století se Holanďanům podařilo získat obchodní základnu Formose na dnešním Tchaj-wanu. To znamenalo přísun tolik žádaného průsvitného čínského porcelánu na evropský trh. Podnikavý Holanďané se samozřejmě pokusili nabídnout lačnému trhu vlastní výrobek a přišli se svojí variantou modro-bílého zboží, tedy s delftskou keramikou.

Tajemství porcelánu však zůstávalo před Evropou stále zachované. Podle nejrozšířenějšího názoru se porcelán vyráběl z vápenaté směsi, která zraje 100 let pod zemí. To uvádí i slovník doktora Johnsona stejně s původem slova porcelán, tj. název porcelán je odvozen od francouzského výrazu pour cent annes „po sto let“.

S rozšířením pití čaje po kontinentě se však vyskytl mnohem praktičtější důvod vysoké poptávky po porcelánu. Již se nejednalo o sběratelskou vášeň pro nádhernou estetickou formu. Kameninové a jiné imitace čajového náčiní nedokázaly dlouhodobě vzdorovat vroucí vodě nutné pro přípravu lahodného nápoje. Teď se výroba porcelánu stala problémem hodným vyřešení. A jak známo, problémy se dají řešit: prvním kouskem evropského porcelánu se stala čajová konvice!

Když se alchymistovi Johannu-Friedrichovi Boettgeremu nepodařilo v Prusku vyrobit zlato ze železa, našel útočiště u saského dvora a začal spolupracovat s tamním alchymistou Tschirnhausem. Na kaolin narazili náhodou, když ho u dvora prodával kovář jako pudr na vlásenky. Na začátku 18. století se Boettgerovi a Tschirnhausovi podařilo vyrobit nejdřív červený a posléze i bílý porcelán. V Míšni u Drážďan byla vybudována první evropská porcelánka, jejíž čajové servisy si získaly světový věhlas.

Stále narůstající poptávka po čajovém nádobí vedla k zakládání dalších a dalších továren – z nich je snad nejslavnější francouzská výrobna v Sévres.