Evropský čajový porcelán II.

Porcelán byl v Evropě ještě v 17. století relativně neznámou komoditou. Ukázky krásného čínského nebo japonského porcelánu té doby sice najdeme v královských či šlechtických sbírkách – to však jen podtrhuje, jak bylo toto zboží nákladné a určené jen pro nejbohatší vrstvu společnosti.

Francouzský tón

Kaolin byl pro Evropu objeven až na počátku 18. století a to na území dnešního Německa. I přes exkluzivitu vyráběného zboží se porcelánky v Evropě zakládaly pomaleji, než by se čekalo. Výroba byla složitá a žádala si ve většině případů státních subvencí. Například ve Francii se výroba porcelánu ujala až v jeho druhé polovině. A teprve koncem 18. století se začal vyrábět opravdu kvalitní tvrdý porcelán, jak ho známe dnes. Továrna založená ve Vincennes v polovině 18. století proslula nejbělejším z francouzských porcelánů. Pro tuto značku také pracovali nejnadanější z francouzských kreslířů. Estetická kvalita upoutala pozornost i královského dvora a král Ludvík XV. se rozhodnul poskytnout této výrobně finanční podporu. Byl také prvním zákazníkem jídelního setu z porcelánu a roku 1959 se stal jediným vlastníkem této továrny, která se následně přestěhovala do Sèvres nedaleko Paříže. Výrobna v Sèvres vzkvétala a v průběhu let dokonce převzala vedoucí roli ve výrobě porcelánu v Evropě a určovala moderní normy – stejně jako filozofie, jazyk a móda se i francouzský porcelán stal jakýmsi společenským diktátem dobrého vkusu a to až do Velké francouzské revoluce.

Ruský porcelán

Třetí továrnou na výrobu porcelánu v Evropě otevřeli roku 1744 v Rusku. Tak jako se francouzská výrobna přestěhovala blízko královského dvora, tak i carská porcelánka našla své místo v Petrohradu a kde vznikalo tzv. „bílé zlato“. Byla založena na popud carevny Alžběty „ke službě národnímu obchodu a tradičního umění“. Prvořadým úkolem této dílny se pochopitelně stalo zásobovat porcelánovým náčiním carský dvůr a vládnoucí dynastii Romanovců. Zdobení bylo nejdřív velmi skromné, ale brzy se rozvinulo ve svébytné umění a hlavně v typicky ruské provedení: zdobení pravým zlatem. Zlato se na čajové servisy té doby získávalo tavením zlatých mincí ze státní pokladny. Největší rozkvět zažila carská porcelánka za vlády Kateřiny Veliké, kdy se úkolem stalo nejen zásobovat carský dvůr, ale také přinášet do pokladnice zisk. To vedlo k přímému navýšení nejen umělecké, ale i praktické hodnoty vyráběného zboží: carská porcelánka vyráběla ten nejlepší a nejkrásnější porcelán své doby.

Anglický styl

Do Anglie přišla výroba porcelánu ještě později než do Francie. Teprve v druhé polovině 18. století se soukromým hrnčířským dílnám postavil konkurent: skutečný porcelán se začal vyrábět v továrně v přímořském Plymouthu. K dekoraci používal kopií čínského modrobílého porcelánu a proslul především výrobou čajových servisů.

Koncem 18. století v Anglii inovovali tradiční výrobu porcelánu – do původní porcelánové směsi přimíchali kostní popel skotu a to až v 50% koncentraci. Dílna Wedgewood a Spode se stala světoznámou výrobnou unikátního kostního porcelánu (tzv. Bone China) typického pro ještě vyšší tvrdost, tj. odolnost střepu, tak pro jemnou hru barev. Tento druh porcelánu vyniká průsvitností, bělostí, pevností a lehkostí. Zprvu se zaměřili pouze na výrobu čajového nádobí, které zdobili typickými čínskými a japonskými malůvkami, později přešli na anglické krajinky. Nejžádanější se stal motiv „modrý vzor s vrbou“.

Tento motiv, který se poprvé objevil v Anglii na konci 18. století, se stal synonymem pro čínský porcelán, a proto se s úspěchem dodnes vyrábí a to po celém světě. Zdaleka se neomezuje pouze na čajový porcelán. Zdomácněl na stolním nádobí a nejčastěji ho dnes najdete například na talířích.