Historie čaje v kostce

Společný kořen

Ať již jsou čaje bílé, černé, lisované nebo šlehané, vždy mají stejný původ. Tím jsou pupeny, listy a řapíky čajovníku, přesněji řečeno rostliny "Camellia sinensis". Slovo "sinensis" znamená v latině "čínský". Slovo "camellia" má mnohem zajímavější historii. Je to polatinštěné jméno brněnského rodáka Georga Josepha Kamela (1661-1706). Stal se knězem a v roli jezuitského misionáře bádal na poli botaniky. Výsledkem byl "Herbář léčivých rostlin ostrova Luzon na Filipínách". Rostliny zde popsané Kamelem mají zkratku Kamel. Dle botanické klasifikace má rod čajovníku jeden druh dělený do dvou variet, C. sinensis var. sinensis a C. sinensis var. assamica, tedy čajovník čínský a čajovník asámský. Následujících několik odstavců se týká C. sinensis var. sinensis.

Počátek

Pravděpodobnou kolébkou čajovníku a jeho využití je oblast Jün-nan (Severozápadní část je historickou částí Tibetu). Právě v této oblasti se vyskytují přirozeně rostoucí stromy čajovníku vysoké přes deset metrů. Nejstarší z nich mají stáří kolem 3000 let. Není možné určit, kdy se začaly listy čajovníku využívat, ale dostupné prameny ukazují na využití v Číně kolem desátého století př. n. l. Předchozí historie velice pravděpodobně sahá ke kočovným kmenům, kterým čaj pomáhal lépe vstřebávat potravu bohatou na tuky a chudou na zeleninu. Důvodem je rychlejší štěpení tuků a současně doplnění vlákniny. Mluvit o "pití čaje" jak jej známe je zavádějící, protože čajové listy sloužily jako doplněk, ev. součást stravy a samozřejmě jako lék.

Karavany

Čajové listy bylo třeba dopravovat do míst vzdálených několik měsíců jízdy. Nutnost sbalit co nejvíce materiálu který vydrží dlouhou cestu, teplotní výkyvy, vysokou vlhkost byly velice pravděpodobně důvody, které vedly k lisování plně oxidovaného (ev. kouřem impregnovaného) čaje do kostek, placek a podobných tvarů. Další komprese bylo možné dosáhnout drcením listů a následným lisováním.

Jedna ze dvou hlavních cest, po které byl čaj převážen, začíná v Jün-nan a přes Lhasu a Nepál vede do Indie. Má délku několik tisíc kilometrů a dle archeologických nálezů je využívána více než pět tisíc let. I to je důvod, proč není možné se spolehnout na dostupné historické zdroje, ale můžeme předpokládat, že k využití čajových listů docházelo podstatně dříve, než uvádí důkazy.

Nejstarší zmínky o čaji

První dochovaná kniha, ve které je čaj zmíněn a popisuje nákup a přípravu čaje je "Smlouva se sluhou". Kniha je datována do roku 56 př. n. l., uváděný autor je Wang Bao. Čtenář se dovídá, že čaj byl nedílnou součástí diety a obchodním artiklem.  V knize "Shin Lun" z roku 220 n. l. autor Hua Tuo upozorňuje na vlastnost čaje podpořit mentální procesy. Historicky nejstarším celistvým dokumentem o čaji je monografie "Cha Jing" (The Classic of Tea), datovaná do dynastie Tang (přibližně 760 n. l.), autorem je Lu-Yu. Dle této knihy je čaj připravován tak, že dušené čajové listy jsou lisovány do forem, následně je čajová cihla drcena a prášek vsypán do vroucí vody. Kniha se věnuje čajové kultuře, umění, historii (původ čajovníku je určen jako jih Číny), biologii, zemědělství, medicíně, geografii, hydrologii, keramice, strojům na obdělávání půdy a produkci čaje. Obsahu této knihy je dedikován článek "Cha Jing".

Rozšíření čaje

Čaj postupně získával na oblibě, stal se důležitým zbožím a od roku 780 na něj platila daň. Roku 805 jej přinesl do Japonska čínský buddhistický misionář Tenkjo. V oblasti Kjóto se však začal pěstovat až několik set let poté. Například pití čaje v Tibetu je dokumentováno od desátého století a víme, že přibližně ve 13tém století tam již bylo pití čaje běžné. Čaj se stal natolik důležitou komoditou, že např. čínský císařský dvůr ovlivňoval do jisté míry vnitřní politiku Tibetu právě přes obchod čajem. Čajové cihly se používaly jako platidlo nebo byl čaj přímo měněn za koně.

Od lisování k volným listům

U jiných druhů čaje než puerů se lisování do forem nezachovalo. Jedním z důvodů je změna politiky čínského císařského dvoru, který upřednostnil volně sypaný čaj před lisovaným. Jedním z důvodů mohl být záměr rozšířit čaj do širších vrstev společnosti. S pitím čaje zhruba tak jak ho pijeme dnes, se tedy poprvé setkáváme v období dynastie Ming (14. - 17. stol.). Čajové lístky byly přelívány horkou vodou ve velkých šálcích, z nichž se i pilo. Čajové konvice se rozšířily společně s pitím čaje do všech vrstev čínské společnosti kolem 15. století.

Šíření čaje

Pití čaje se postupně stalo kulturní záležitostí, jak je zřejmé z knihy Cha Jing. Z území současné Číny do Tibetu a Indie, následně do Japonska a Mongolska. S karavanami do Arábie a v 17. století konečně do Ruska a Evropy. Evropané, zejména Britové začínají na koloniálních územích pěstovat čajovník (Indie, Srí Lanka), Rusové na Kavkazu a Číňané ho přivezli na Taiwan. Mezi další destinace sazenic čajovníku patří Vietnam, Sumata, Jáva, Jižní Afrika a další místa.

Čajovníci z Assamu

C. sinensis var. assamica poprvé zahlédl Robert Bruce, původem skot, v roce 1823 blízko Sibsagar ve východním Assamu. Bohužel zemřel dříve, než získal předem domluvené sazenice od náčelníka kmene Singpho. Zajímavostí je způsob využití čaje domorodci: jedli jej s česnekem, nebo listy vařili v hliněných nádobách a poté nápoj pili. Jeho bratr - tehdy velitel bitevní lodi, Charles A. Bruce získal v roce 1824 od náčelníka semena a sazenice. Rostliny vysadil na své zahradě a odeslal vzorky do Kalkaty, kde znalec Dr. Wallich potvrdil, že se jedná skutečně o čajovník - dle něj ale jiný, než čínský. V roce 1834 guvernér Indie, Lord William Bentinck svolal komisi, která získala vzorky čajovníku z okolí Assamu, a byly zaslány do Kalkaty, kde Dr.Wallich po jejich přezkoumání změnil názor a zhodnotil, že se jedná o stejnou rostlinu jakou je čínský čajovník. V dalších dvou letech byly vyhodnoceny vhodné lokality kde pěstovat (Charles A. Bruce pracoval jako vůdce těchto výprav), ale místo čajovníku z Assamu bylo rozhodnuto importovat semena z Číny, v Kalkatě z nich vypěstovat sazenice a z těch následně tvořit plantáže v Assamu a lokalitách jako Dehra Doon, Kumaon a pohoří Nilgiri, což se neukázalo jako úspěšné.

Čínským sazenicím se dařilo více v oblastech Kumaon, Garhwal a Kangra. Charles A. Bruce získal pozici správce čajových plantáží. Pěstoval sazenice nejen z čínských semen, ale také z původních, lokálních čajovníků. S pomocí pracovní síly z Číny zpracoval čajové listy z lánů čajovníků, které nalezl při zkoumání krajiny a hledání vhodných míst na plantáže. Výsledkem této snahy bylo zaslání vzorků čaje do Kalkaty v roce 1836. Pozitivní ohlas umožnil zaslat osm beden Assamského čaje do Londýna v roce 1838. Ty byly prodány na aukci 10. 1. 1839. Tento výsledek umožnil rozšíření pěstování čajovníku původně z Assamu do celého světa. Tento krok znamenal cestu k nezávislosti Indie na čaji pocházejícího z Číny. Z Assamského čajovníku nyní celosvětově pochází více čaje, než z čínské variety.


Napište nám




Newsletter

[x] Zavřít

Newsletter

[x] Zavřít

Přihlášení

[x] Zavřít




Zapomněl jsem heslo